EU přejímá tvrdý postoj Ameriky – Čína však drží silnější páky
Brusel odjistil obchodní „bazuku“ – a Peking tuto hrozbu pochopil. Pomocí nástroje proti nátlaku chce EU v budoucnu rychleji ukládat sankční cla a přijímat protiopatření vůči státům, jako je Čína. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat: člen delegace EU, která byla nedávno vyslána do Pekingu, to shrnul takto: „Čínská strana vyhrožuje EU obchodní válkou.“ To není diplomatická fráze. Jedná se o jasnou politickou výzvu k boji.
Vyvstávají tak dvě naléhavé otázky: Kopíruje Evropa americkou celní politiku? A má k tomu vůbec správné trumfy?
Konflikt s jinými předzvěstmi
Ještě před dvěma lety uvalily USA na Čínu masivní sankční cla – v případě elektromobilů dokonce dočasně až 100 procent. Evropa tehdy utrpěla především vedlejší škody. Skutečná výměna úderů se odehrávala mezi Washingtonem a Pekingem. Evropa jen přihlížela.
To by se nyní mohlo zásadně změnit. Poprvé hrozí, že se EU sama stane přímým protivníkem Číny – a tím i aktérem ve spirále eskalace, kterou dosud pouze pozorovala zvenčí.
Rozhodující rozdíl spočívá v tom, že USA již před lety začaly zajišťovat své dodávky surovin, budovat vlastní zpracovatelské kapacity a získávat celosvětový přístup ke kritickým materiálům. Evropa je v mnoha z těchto oblastí teprve na začátku. Právě u vzácných zemin, vysoce výkonných magnetů a technologických kovů, jako je gallium, zůstává závislost na Číně vysoká – a tím pádem i velká zranitelnost.
Hrozí nyní spirála eskalace s Evropou?
Klíčová otázka zní: Vyvíjí se mezi Čínou a EU podobná spirála jako dříve mezi Čínou a USA – jenže tentokrát s Evropou jako terčem?
Zvláštní pozornost si zaslouží konkrétní datum: 9. října. Tehdy se budou opět projednávat čínská vývozní omezení. Zda Peking stávající opatření rozšíří, zachová nebo zaměří svou pozornost na další suroviny, je zatím nejasné. Směr je však zřejmý.
Pro evropský průmysl by takové rozšíření bylo obzvláště bolestivé. Na rozdíl od konfliktu s USA by Čína tentokrát mohla svůj vliv nasměrovat přímo proti Evropě. Není pouhou spekulací, že by se v budoucnu do popředí zájmu mohly dostat i lehké vzácné zeminy, jako je oxid neodymu nebo oxid praseodymu. Poslední roky ukázaly, jak rychle se ekonomické napětí může proměnit v cílený geopolitický nátlak.
Závislost není partnerství
Čína má v obchodní válce silnější pozici – i když ne bez omezení. Vnitrostátní ekonomika Pekingu slábne, trh s nemovitostmi se potýká s krizí a mnoho průmyslových odvětví trpí obrovskými nadbytečnými kapacitami. Export je pro Čínu dnes důležitější než kdy jindy.
Právě proto se EU pro Peking stala cennější. Zatímco se americký trh stále více uzavírá, Evropa zůstává jedním z posledních velkých odbytišť se skutečnou kupní silou. Ano, Čína potřebuje Evropu.
Vzájemná závislost však není rovnováhou. Evropa je závislá na čínských surovinách, magnetech a průmyslových meziproduktech – a Peking má možnost právě tyto závislosti cíleně využívat jako prostředek nátlaku. To je jádro této asymetrie: obě strany se navzájem potřebují. Ale Čína rozhoduje, kdy a jak přivře kohoutek.
Závěr: Rozhodující budou nikoli cla, ale suroviny
Zatím není jasné, zda současná debata o clech vyústi v opravdovou obchodní válku. Jedno je však jisté: Evropa vstupuje do tohoto konfliktu z mnohem zranitelnější pozice, než jakou kdy měly USA.
Pokud by eskalace pokračovala, rozhodujícím nástrojem moci nakonec nebudou sankční cla, ale suroviny. A ten, kdo je ovládá.