Hormuzský průliv je otevřený. Ale „otevřený“ je relativní pojem.
Nejprve ta dobrá zpráva: Hormuzský průliv má být opět otevřen pro lodní dopravu. V příštích dnech má být podepsána rámcová dohoda mezi USA a Íránem. Špatná zpráva: rámcová dohoda neznamená mír. Jedná se o příměří s poznámkou v spisu.
To, co zatím máme k dispozici, zjevně není nic víc než memorandum o porozumění. Podle amerického viceprezidenta J. D. Vance se jedná o „velmi obecný dokument“ o délce přibližně jedné a půl stránky. Teprve poté mají začít jednání o konečné dohodě, a to v časovém rámci 60 dnů. V geopolitice se za 60 dnů může stát spousta věcí. A právě o to jde.
Skutečný charakter dohody: taktický tah, nikoli definitivní řešení
Trump zpočátku oznámil, že průjezd úžinou bude „bez poplatků“. Krátce nato íránská tisková agentura Fars informovala, že Teherán na poslední chvíli do dohody přece jen zařadil poplatky za „námořní služby“, což potvrdilo íránské ministerstvo zahraničí. Již ve fázi oznámení se tedy otázka posouvá od „otevřeno či uzavřeno“ k „otevřeno za jakých podmínek“.
To je ten skutečný bod: Hormuz se neotevírá ani nezavírá binárně. Bude otevřen podmíněně, za poplatky, s určitými podmínkami a pod dohledem. Z diplomatického hlediska je to pro obě strany nesmírně praktické: Trump může oznámit úspěch, Írán může demonstrovat svou suverenitu a nikdo nemusí přiznat, že průliv je ve skutečnosti pod novou, podrobnější kontrolou, místo aby byl prostě „volný“.
Paralela, která se nabízí sama: Čína a vzácné zeminy
Model „otevřenosti prostřednictvím kontroly namísto vzdání se kontroly“ již známe z jiného kontextu týkajícího se surovin. Čína od roku 2025 vyžaduje pro vývoz vzácných zemin prohlášení zákazníků o konečném použití jako podmínku pro vydání vývozního povolení, přičemž vyřízení povolení obvykle trvá až 45 pracovních dnů. Skladové zásoby jako rezerva příliš nepomáhají, protože pro každou jednotlivou dodávku se znovu vyžaduje doklad o konečném použití a konečném uživateli.
Důsledek: Čína nemusí vůči třetím státům nikdy otevřeně vysvětlovat, proč se dodávka neuskuteční. Stačí v konkrétním případě povolení nevydat nebo jeho vydání zpozdit – formálně, byrokraticky a apoliticky. Není třeba předvolávat žádného velvyslance, nedochází k eskalaci. Kontrola se uplatňuje v papírové válce, nikoli u jednacího stolu.
Rizik je stále mnoho
Právě tímto směrem by se měl vyvíjet i Hormuz. Průchod není ani uzavřený, ani otevřený, ale „částečně otevřený“ – podléhá celním poplatkům, kontrolám a povinnostem předkládat doklady, jejichž tempo a přísnost lze politicky regulovat, aniž by někdo musel oficiálně hovořit o uzavření. Rizika proto zůstávají četná:
- Otázka obohacování uranu v Íránu zůstává i nadále nevyřešena.
- Z poplatků, které byly dodatečně zavedeny, vyplývá, že i základní podmínky otevření lze vyjednat na poslední chvíli.
- Izrael a Hizballáh si nadále stojí nepřátelsky naproti.
- Zastánci tvrdé linie na obou stranách by mohli tento proces zmařit.
- A Trump je prostě Trump. Výsledky se brzy považují za úspěch
oznamuje, vyjednává z pozice síly a změny kurzů mohou nastat historicky rychle.
Pro trhy se surovinami to znamená především jedno: nejistota zůstává cenou, i když titulek zní „otevřeno“. Vyšší pojistné, přepravní sazby a náklady na energii zvyšují náklady dodavatelských řetězců. To se zdaleka netýká jen ropy, ale sahá od kovů přes chemikálie až po strategické suroviny. Nikdo neví, jak moc se zítra utáhne šroub.
Samotné učení
Skutečné ponaučení tedy již nezní pouze: Bezpečnost zásobování začíná u stabilních obchodních tras. Zní takto: Bezpečnost zásobování začíná otázkou, kdo rozhoduje o dokladech, díky nimž je daná trasa vůbec využitelná. Hormuzský průliv může být sice otevřený, klíč k bráně však i nadále drží ten, kdo určuje podmínky průjezdu.