Komu patří evropský průmysl? Odpověď stále častěji směřuje do Pekingu

U technologických kovů, jako jsou gallium, germanium a hafnium, není rozhodující pouze vlastnictví ložiska. Klíčová je také schopnost tyto kovy oddělovat, čistit, recyklovat a zpřístupňovat je průmyslu. Teprve tím vzniká strategická výrobní a zpracovatelská kapacita.
Jedno takové zařízení se nachází v pohoří Harz. Dnes je stoprocentně ve vlastnictví čínského koncernu. Společnost Vital Materials v roce 2020 převzala zařízení insolventního německého výrobce PPM Pure Metals v Langelsheimu a založila stoprocentní dceřinou společnost Vital Pure Metal Solutions.
Zde se vyrábí a recykluje vysoce čisté germanium, gallium a další technologické kovy. Ty se používají v kompozitních polovodičích, infračervené optice, senzorice a termovizní technice. Nejedná se zde o menšinový podíl, jako je tomu v případě hamburského kontejnerového terminálu Tollerort, ale o úplnou kontrolu nad německým závodem s přesně těmi schopnostmi, které Evropa potřebuje pro větší nezávislost.
Také v Rakousku právě vzniká nová kapacita pro kritickou surovinu pod čínskou kontrolou. Čínský technologický koncern JP Tech buduje v Bad Leonfeldenu výrobní závod na vysoce čistý hafnium, který je potřebný mimo jiné pro letecký a kosmický průmysl, polovodiče a jadernou techniku. Evropa tím sice získává novou zpracovatelskou kapacitu, avšak rozhodnutí o investicích a kapacitách opět leží v rukou čínského koncernu.

Čínský vliv sahá daleko za hranice surovin. Rozprostírá se na robotiku, strojírenství, polovodiče, elektřinu, zemědělskou technologii a obchod s kovy. Podle údajů Evropské komise bylo v roce 2022 v Evropské unii téměř 49 300 podniků pod čínským vlivem nebo čínskou kontrolou.
Přibližně 31 900 z těchto podniků bylo pod čínskou kontrolou, u dalších 9 000 byla kontrola možná a 4 700 mělo čínské menšinové podílníky. Jen v Německu se jednalo o 8 531 podniků. Definice Komise zahrnuje Čínu a Hongkong. Toto číslo se jeví jako malé, protože představuje pouze 0,2 procenta všech podniků v EU.
Pozoruhodné je, kde se tyto podíly soustřeďují. Podle Evropské komise čínský stát ovládal 336 podniků v odvětví elektroenergetiky a 84 v odvětví polovodičů, z toho 55 v Německu. Jeho vliv tak zasahuje i do oblastí, v nichž hraje klíčovou roli technologie, výrobní kapacity a bezpečnost dodávek.

Následující příklady ukazují, jak široce je tato přítomnost rozložena v rámci evropské průmyslové základny a jak často se týká citlivých odvětví.

Nejde o pár čínských podílů na okraji ekonomiky. Tento vliv zasahuje do oblastí, bez nichž evropský průmysl nemůže fungovat: do zpracování surovin, klíčových technologií, energetiky, zemědělství a obchodu s kritickými kovy.

Čínský majitel nemusí podnik zavřít, aby mohl uplatňovat svou moc. Rozhoduje o investicích, výzkumu a patentech. Může nejprve dodávat vzácné suroviny do jiných závodů nebo zákazníkům. Tam, kde Evropa nemá rovnocennou alternativu, se z podnikatelského rozhodnutí stává politická zranitelnost.
Jak reálná je tato závislost, ukazuje výjimka EU pro Kyjev. Ukrajina smí část evropského úvěru na obranu použít na čínské komponenty pro drony, protože evropští ani jiní schválení dodavatelé nedokážou potřebné součástky dodat dostatečně rychle.
Právě proto jsou jednání s Pekingem tak obtížná. Evropa nemůže v otázkách bezpečnosti, sankcí nebo nekalých obchodních praktik jednoduše zaujmout tvrdý postoj, aniž by zároveň musela uvažovat o důsledcích pro vlastní zásobování. Dokud důležité suroviny, komponenty a výrobní kroky pocházejí z Číny, Evropa nevyjednává z pozice síly. Vlastní výrobní kapacity, alternativní dodavatelské řetězce a strategické rezervy proto neznamenají izolaci. Jsou předpokladem pro to, aby bylo možné s Čínou vážně jednat jako s partnerem a v případě potřeby se s ní i nesouhlasit.

Německo žilo tři generace v blahobytu. Tento blahobyt spočíval na třech pilířích: levné energii, inovační síle průmyslu a otevřených trzích se spolehlivými dodavatelskými řetězci. Suroviny a meziprodukty byly k dispozici, když byly potřeba, a svět kupoval to, co z nich německé podniky vyráběly. Tento základ se nyní začíná hroutit. Levná energie je pryč a dodavatelské řetězce, které po desetiletí fungovaly jako samozřejmost, se stávají prostředkem nátlaku. Tam, kde chybí obojí, se pod tlak dostává i inovační síla, protože ta potřebuje materiál, kapacity a jistotu při plánování.
Již samotná závislost na ruském plynu stála Evropu mnoho peněz, času a politického manévrovacího prostoru. A není to jediná závislost: v případě uranu a jaderného paliva zůstává Rusko důležitým faktorem v některých částech evropského dodavatelského řetězce. V oblasti cloudu, softwaru, umělé inteligence a důležitých vojenských schopností se Evropa stále silně opírá o USA. V případě mnoha kritických surovin a jejich zpracování je Čína hlavním dodavatelem.
Tyto závislosti mohou mít závažné důsledky: Evropa by již nemohla sama rozhodovat o tom, jak zajistí svůj průmysl, energetické zásobování nebo bezpečnost.
Obviňovat však Čínu ze závislosti na surovinách a klíčových průmyslových odvětvích není řešením. Peking tyto mezery rozpoznal a strategicky je využil ve svůj prospěch. Evropa je včas nezaplnila.
Naší chybou je, že strategické výrobní a zpracovatelské kapacity stále považujeme za běžné hospodářské statky.

Krize na tom nic nezmění. Zlepšení nastane teprve tehdy, až Evropa uzná tuto nepříjemnou realitu a začne opět budovat vlastní alternativy: prostřednictvím investic do projektů v oblasti surovin, zpracování, recyklace, strategických rezerv a průmyslových kapacit.
To neznamená soběstačnost ani izolaci. Znamená to být opět schopni jednat, když partneři selžou, trhy se dostanou pod tlak nebo politické konflikty promění dodavatelské řetězce ve zbraň.